Úvaha o plošném zákazu hazardu v Krnově

Považuji se za liberála. Myslím si, že český stát zasahuje do našich životů až příliš. Z žádné regulace neskáču do stropu. Ani z té krnovské, zvlášť když jí předcházela minimální snaha státu nebo města o jakoukoliv prevenci. Mnohem raději bych byl, kdyby stovky nešťastníků v našem městě přestali hernám svěřovat své výplaty a sociální dávky z vlastní vůle. Jak je tedy možné, že jsem zvedl ruku pro plošný zákaz hazardu v Krnově? Pokusím se svůj pohled vysvětlit.

Hlavním důvodem je fakt, že svobody jednotlivých občanů nevidím jako něco, co stojí vedle sebe. Ony se prolínají, a to dost významně. Že má hazard vliv na nárůst kriminality, to je několikrát prokázaný fakt. Neregulované herny tak sice někomu svobodně umožní utrácet ve spárech automatů, pokud se ale stanete obětí gamblera (něco vám odcizí nebo vám nedejbože ublží), o svobodu přicházíte. Nemluvě o tom, že zvýšená kriminalita stát něco stojí: práci policie, státních zástupců, soudců. Léčbu si gambleři nehradí sami. To všechno platí daňoví poplatníci, tedy i vy. Pro někoho regulace hazardu znamená útok na lidské svobody, někdo ji bude považovat za jejich ochranu.

Paradoxem potvrzení plošného zákazu automatů v Krnově je fakt, že ze šesti politických subjektů byla proti (resp. se zdržela) jen KSČM. Tedy strana, která se v minulosti naregulovala až až.  

„Tak proč nezakážete i alkohol a cigarety“, zní obvyklý argument odpůrců regulace. To je otázka spíše pro odborníky – adiktology. Ti přirovnávají škodlivost automatů k tvrdým drogám. Osobně mám velký problém s regulací kouření. Zákaz chápu na veřejných prostranstvích a budovách. Nekuřák nemá kam utéct a jednu svobodu bychom tak vytloukali druhou. Proč ale regulovat kouření v restauracích, jejichž návštěva je dobrovolným rozhodnutím každého z nás? Je pravda, že se na kuřáky skládají nekuřáci prostřednictvím svých daní. Jejich léčení a zvýšené zdravotní problémy totiž výnos ze spotřební daně zdaleka nestačí pokrýt. K tomu ale existují i jiná řešení, než jen přísná represe.

Nejsem příznivcem prohibice, přesto si na toto téma dovolím osobní poznámku. Můj otec byl alkoholik. Před čtyřmi roky to neunesla jeho játra a zemřel ve věku 65 let. Je zázrak, že se dožil tolika let. Mohl si pít svobodně, nikdo mu jeho vášeň k pití nereguloval. Já se ale až tak svobodný necítil. Kdo jako dítě vyrůstal v prostředí s rodičem alkoholikem, ví, o čem píšu. Když je vám deset, nemáte kam utéct. Stejně tak to tehdy nemohla udělat ani naše máma – neuživila by nás.

Tolik k závislostem, regulacím a svobodám.

Tomáš Hradil