Obyčejný den starosty

Vstávám kolem půl sedmé. Dřív jsem býval spíše sovou. V noci mě nikdo nerušila mohl jsem se věnovat práci. Změnilo se to s narozením mých dětí. Ráno doma trávím minimum času. Během několika málo minut zvládnu základní hygienu, studenou sprchu, podívám se do kalendáře, co mě čeká, a podle toho se obléknu. Během toho se snažím ženě aspoň trochu pomoct s dětmi – probudit je, nachystat jim snídani, pomoc s oblékáním, podle toho, co je potřeba. 

V teplejších měsících jezdím do práce na kole. Nějaký čas se mi dařilo vozit do školky dceru Elišku (nejprve v sedačce na mém kole, teď už zvládne jezdit na svém). I když chápu všechny ty ranní stresy a shony, my si to s Eliškou užíváme. I cesta může být cíl. Letos se mi to ale vůbec nedaří, musím se polepšit. V zimě a chladnějších měsících chodím pěšky. Po cestě obvykle poslouchám nějakou audioknihu nebo podcast (rozhlasový pořad). Někdy nesnídám vůbec, občas si něco v rychlosti nachystám a vezmu do práce. Na radnici přicházím mezi sedmou a osmou hodinou.

Pracovní den nejčastěji začínáme společně s oběma místostarosty. Sejdeme se v kanceláři Pavla Moravce, snídáme, pijeme kávu a u toho už pracujeme. Řešíme témata z předchozího dne, radíme se, snažíme se koordinovat.
Během jednoho pracovního dne mívám bez problému 5-10 schůzek. Často pracujeme na projektech, ať už stavebních nebo jiných, které mají město výrazně posunout. Schůzky mívám se zástupci spolků, sportovních oddílů, organizátory různých akcí, s živnostníky, vedením místních firem i s obyčejnými občany, které něco trápí. Každou první středu v měsíci od 16:00 můžete za vedením města přijít i bez předchozího ohlášení. 

Na webu města mám odkaz na svůj veřejný kalendář, kde se můžete na můj program (ten co mám za sebou, i plánovaný) podívat. Otevřenost radnice dnes bereme za samozřejmost. Každé pondělí ráno probíhá porada vedení města. Zveme vždy tiskovou mluvčí Ditu Círovou a ta připraví pro webové stránky města shrnutí, čemu jsme se v uplynulém týdnu věnovali, s kým jsme se potkali a s jakým výsledkem.  

Abych měl více času na práci, zavedl jsem si úterý bez schůzek. I tak běhám po kancelářích na radnici a operativně řeším, co je potřeba. Když se řekne „úřad”, pořád si ještě každý z nás představí zkostnatělou instituci, kde všechno trvá hrozně dlouho. Troufám si říct, že se nám to postupně daří měnit. Jen těch požadavků sbíráme obrovské množství a trápí nás velká byrokracie se vším spojená. Rezervy pořád máme velké. Pracujeme na nich.

Dost času trávím v terénu. Problémy, které lidi trápí, řeším raději na místě než v kanceláři. Občas chodím i na kontrolní dny na našich stavbách. Během covidové epidemie se začalo více využívat videokonferencí. Někdy je to dobře, ušetříme čas cestováním, ale já si stejně myslím, že osobní kontakt je nenahraditelný. 

Domů se vracím většinou mezi pátou a šestou hodinou. Cestou už si do sluchátek nic nepouštím. V hlavě mi ještě „dojíždí” spousta témat, která jsem přes den řešil. Snažím se přijít s čistou hlavou. Ne vždy se to daří. Moje žena mi občas připomíná, že bych měl být doma nejen tělem, ale i duchem. Má pravdu.    

Většinou se snažím věnovat svým dvěma dětem. Mají tři a šest let. Nic lepšího než ti dva už mě v životě nečeká a pořád si to připomínám. Dvakrát týdně mám děti odpoledne a večer jen pro sebe. Hrajeme si, chystám večeři, koupu, vyprávím pohádky, uspávám. Žena má své volnočasové aktivity a vrací se většinou až děti spí. Jsem rád, že to tak máme. Musím říct, že jsem vyloženě proti přežitému modelu, kdy se o skoro celou domácnost stará žena, muž si otevře pivo u televize s konstatováním, že on přece nosí domů peníze. Nemám problém s vařením, úklidem, umím se o děti postarat i více dnů. Na druhou stranu přiznávám, že při tak náročném povolání toho stíhám doma méně, než bych si přál. Moje žena toho má na svých bedrech mnoho a má můj obdiv, jak to zvládá i při práci. Když děti usnou, většinou se ještě věnuji práci, vyřizuji emaily, reaguji na různé zprávy od občanů. 

Občas mi vyjde chvilka na knížku, nebo se ženou koukneme na nějaký seriál, ale bývá to spíš svátečně. Kromě dětí, práce a úterního florbalu přes týden na nic jiného nemívám čas. Na pivo ale občas chodím, to si nenechám ujít. Odpočívat moc neumím, ale na jednu věc si přeci jen dávám pozor. Nešidím spánek. Snažím se spát alespoň sedm hodin denně, občas i trochu více. Bez toho bych takové tempo nevydržel.